Kočky a charita
brněnská výtvarnice Romana Štrynclová od roku 2013 postupně oslovuje prověřěné útulky po celé ČR, namaluje jimi vybranou kočku, její obraz se draží po dobu trvání výstavy na stránkách útulku a celá částka pak jde přímo na jeho účet.
Celý projekt funguje nejen jako jednorázové získání finanční částky, ale přibližuje problematiku útulkových zvířat, propojuje lidi a vede k zamyšlení a větší všímavosti.
FELITI kastruje
Jsou lidé, kterým záleží na osudu bezprizorních zvířat a snaží se zabezpečit jejich kvalitní život. Cílem kastračního projektu FELITI je, kromě osvěty týkající se kastrací toulavých koček, zejména hradit poplatky za KASTRACE volně žijících koček a kocourů, kteří prokazatelně nemají majitele a po kastraci se vrací zpět do lokality odchytu. Projekt se zaměřuje na kastrace koček z míst, kde se nekontrolovaně množí (například zahrádky, vnitrobloky, sídliště). Také pomáháme lidem, kteří chápou význam kastrace, ale nemají na kastraci dostatek finančních prostředků (lidé bez domova a lidé s nízkým přijmem nebo ve finanční tísni).
Některé z koček na ulici se objevili poté, kdy si původní majitelé neuvědomili, že i kočka vyžaduje pravidelnou péči a výdaje na její chov mohou měsíčně dosáhnout několika stovek korun i více.
Kastrační program opuštěných koček a kocourů, jehož cílem je omezit utrpení nechtěně narozených koťat a humánní cestou snížení počtu toulavých koček, které živoří na ulicích.
Kastrace jedné kočky zachrání 100 životů
Dobrý den, paní Štryncová,
velice mě potěšila Vaše nabídka a vážím si toho, co děláte pro opuštěná zvířata.
Přemýšleli jsme, jakou kočičku vybrat pro Váš obraz. Jelikož Feliti není klasický útulek, kočičky neprochází přímo našima rukama a tím také nemáme úplně takové “ty velké příběhy”. Každý osud nás ovšem zajímá, proto ke každé žádosti chceme znát stručný příběh kočičky a vidět její fotodokumentaci. To má také zamezit zneužívání programu, navíc finance za kastrační zákrok jdou přímo na účet veterinárního zařízení. Více se o nás můžete dozvědět na našich web stránkách nebo ve FB skupině Feliti kastruje.
Je to úplně obyčejná bezejmenná toulavá mourinka, u nás kastrovaná pod číslem 1238. Díky tomu už bude kočička žít i když možná tulácký, ovšem výrazně spokojenější život. My ve Feliti jsme rádi za každého takového člověka, kterému život “obyčejné” kočky není lhostejný.
Alena Pávková
FELITI club z.s.
http://felitikastruje.cz/
Mourinka
Lucie Hlavinková
„Tady na chalupě je to hotový balzám na nervy,“ pomyslela si paní spokojeně, když si v křesílku vychutnávala odpolední kávu. Dokonce ji na chvilku přemohla dřímota, kterou však vzápětí přetrhlo úpěnlivé zamňoukání.
„Co to…“ vyletěla paní z křesla, celá zmatená a vyděšená, protože zvuk byl velmi naléhavý.
Do očí se jí dívala úplně obyčejná, ale velmi zanedbaná kočka, kolem které se hemžila čtyři ještě poloslepá koťata. Kočka na ni hleděla zoufale a bylo poznat, že přestože se velmi bojí a není zvyklá na lidskou přítomnost, přemáhá sama sebe a obrací se na ni pro pomoc, protože se její koťata ocitla v nebezpečí.
Paní se rozhlédla po sousedních zahradách, jestli zvíře někdo nepostrádá, ale předem jí bylo jasné, že to tak není. Tahle kočka očividně nikomu nepatřila, byla tu tulačka a teď jí sem přivandrovala i se svými koťaty, která vůbec nevypadala jako roztomilá klubíčka z reklamy, spíš jako hodně špinavé a umolousané krysy.
Chtěla ji odehnat. Starat se o cizí zvířata přece není její starost! Jezdí si sem na chalupu odpočinout, ne se nechat zavalit problémy s cizí kočkou. Otevřela ústa a chtěla ji nepříjemným hlasem odradit, ale s údivem zjistila, že místo toho dělá úplně něco jiného. „Čiči!“ přidřepla a podívala se na kočku zblízka.
Ta znovu zamňoukala a zadívala se jí naléhavě do očí. Mezi Obyčejnou kočkou a Obyčejnou paní se vytvořilo spojení, které překonalo všechny odlišnosti. A žena si v krásných kočičích očích přečetla všechno, co jí tohle polodivoké zvíře chtělo sdělit.
Viděla strastiplný život toulavé kočky, její každodenní boj o trochu jídla, kličkování mezi auty, pouliční boje provázené kousanci jejích soukmenovců. A taky kopance a nadávání od lidí nebo v lepším případě lhostejnost. Těch lidí, kteří z divoké šelmy, žijící v rovnováze s přírodou, vytvořili zvíře domácí, ale zapomněli, že koček bude časem nadbytek a domov nebude pro každou z nich.
Umínila si, že téhle nebohé kočce i jejím koťatům musí pomoci. Už to není obyčejná tulačka, je to její tulačka a stala se součástí jejího příběhu. Dokonce jí v hlavě vyvstalo jméno Mourinka, protože tahle kočka byla z rodu těch nejobyčejnějších, mourovatých vesnických micek.
Přinesla košík a naskládala do něho pištící koťata. Kočka se chvěla strachy, ale nějak zřejmě chápala, že se jí tato žena snaží pomoci, a navíc by svoje koťata nikdy neopustila. Šla tedy bázlivě za ní, když se paní domlouvala se sousedem, aby je všechny autem zavezl k veterináři.
„Nechám je vyšetřit, koťata se, doufám, brzy rozdají a kočičku dám vykastrovat,“ říkala mu po cestě.
„Vykastrovat? Co to je za nápady? Vždyť je to proti přírodě!“ mračil se soused a nechápavě vrtěl hlavou. „Každá kočka by měla mít aspoň jednou koťata!“
„Vsadím se, že tahle jich měla už moc,“ namítla paní. „Vždyť si to vezměte – může mít dvakrát až třikrát ročně po pěti koťatech. A ta pak budou mít další a ti zase další, což je hotová kočičí apokalypsa! Záplava koček! Moře koček!“
Soused se zasmál. „No jo. Máte asi pravdu. To víte, člověk se takovými věcmi nezabývá, každý má svých starostí dost…“
Paní přikývla. Každý má svých starostí dost. Ona si dnes jednu do svého života přibrala, ale jí zabere jen nějaký čas a díky tomu tahle toulavá kočka bude mít zase naopak o starost méně na celý život. Nebude přivádět na svět další a další generace nechtěných, zubožených zvířat, která už nejsou přirozenou součástí přírody, ale lidský svět je také nechce přijímat, protože je jich prostě příliš mnoho…
Za pár týdnů bylo opět krásné počasí a paní luštila křížovku v křesílku na chalupě. Na jednom řádku byl popisek: Domácí šelma na pět písmen. Paní pobaveně zavrtěla hlavou. Tohle je snad křížovka pro děti! Je až moc jednoduchá, vždyť to je přece KOČKA. Jakpak se asi daří té její tulačce?
Když zvedla oči, nemohla uvěřit tomu, co vidí. Na plot se ladným pohybem vyhoupla Mourinka, kterou málem nepoznala, protože všechno na ní bylo jiné. Tedy všechno ne, bylo jasné, že nijak nezdomácněla a pořád je dost divoká, ale srst měla mnohem lesklejší, nebyla tak vyhublá, a hlavní změna byla v očích. Ty měla zářivé a nebylo v nich už ani stopa po zoufalství. Tyhle oči říkaly: Jsem tulačka, jsem divoká a můj život je pořád boj. Ale já se se vším poperu, když budu vědět, že už žádné moje děti nebudou hladovět a trpět.
A možná v těch výmluvných průzračných očích bylo i tiché
Děkuji…
