https://www.polcarka-pr.cz/jak-jsme-s-romanou-ve-skolce-cetly-nasi-pohadku/
Jak jsme s Romanou ve školce četly NAŠI pohádku
Romana Štrynclová maluje. Hlavně kočky. Já píšu. O všem možném. A mám děti. Jelikož se už nějakou dobu známe, nápad na sebe nenechal dlouho čekat – vytvoříme společně knížku pohádek, jak jinak než kočičích.
Vymyslely jsme si opuštěného kocourka Tymiána, který se jednoho dne zatoulá do provoněné zahrady manželů Všetečkových. Ti mají starší kočku Čekanku a v okolí jsou známí jako milovníci a ochránci koček. Čekanka malého kocourka přijme za svého a začne mu vyprávět pohádky, aby poznal, jak to v kočičím životě chodí…
Základ bychom měly.
Na knize průběžně pracujeme od loňského podzimu a pár pohádek s poučením pro Tymiána už vzniklo, stejně tak ilustrací.
Jelikož se Violčina školka pravidelně zapojuje do projektu ČESKO ČTE DĚTEM, párkrát už jsem dětem předčítala Erbena, jednou oblíbenou Karkulku (ta nikdy neomrzí) a došlo i na Amálku a Kosí bratry. Proč ale nezkusit, jak by děti reagovaly na NAŠI pohádku? To byla výzva!
Připravily jsme si „prezentaci“ pro ty nejpřísnější kritiky, pro děti. Romana zpracovala text a ilustrace na dvoustrany tak, jak by mohly ve výsledku vypadat v knížce, přidala obrázek Tymiána a vzala s sebou rovněž fotografie obrazů, které maluje a draží pro útulky v České republice. Já překontrolovala a několikrát přečetla, co jsme si nachystaly, a vyrazily jsme.
Na čtení jsme vybraly pohádku s názvem Když má kocour trable s láskou.
V ukázce zastihujeme kocoura Karlíka ve chvíli, kdy se vydal do sousední vsi na pouť:
Nastal den D. Střelnice otevřely své výklady dokořán a Karlíkovi jen oči přecházely. Co vybrat? A jak se k takové kráse dostat? Příčilo se mu, že by jakkoliv pytlačil nebo cokoliv zcizil. Sledoval dvounožce, jak střílejí ze vzduchovky na papírové špejle, a dumal, jak vše navléknout. Doufal, že třeba spadne nějaký poklad šikovným střelcům na zem, nebo že někdo něco s nezájmem zahodí, ale nestalo se tak. Když zamyšleně posedával pod schůdky střelnice a ztrácel naději, namířil si to k němu kocour Felix. Byl to sice obyčejný mourek, ale jelikož patřil k majiteli jedné ze střelnic, šlo o kocoura velmi zcestovalého, který na štacích pochytil francouzský šmrnc. Schválně taky trošku ráčkoval, aby vypadal zajímavější.
„Už tě nějakou dobu pozorrruju,“ povídá, „a zajímalo by mne, co tady hledáš za štěstí. Felix – jméno mé,“ mňoukl směrem k vesnickému kocourovi.
„Štěstí – to je právě to, co hledám. Jen nevím, jak se k němu dostat. A jsem Karlík,“ opáčil smutně.
„Štěstí se přřřece nedá koupit,“ odvětil Felix. „Ale pokud myslíš ty bezvýznamné cetky, mohu jich mít, kolik chci,“ trošku se vychloubal mourek se zvučným „r“. „Ale prrroč po něm tak toužíš, Šarrrlííí?“
„Ách, to je na dlouhé vyprávění,“ nadechl se Karlík a jako kolovrátek opakoval, co už prve Josífkovi. Jak je mu smutno samotnému a že má poslední dobou oči jen pro sousedovic Micku, ale ona je vůči němu naprosto chladná. A šperk by možná pomohl. Právě u starého moudrého Josífka slyšel o Štěstíčku…
„Už rrrozumím, trrraable s láskou, to jsi narrrazil na toho prrravého,“ pýřil se Felix. „Prrro zamilované mám pochopení, Šarrrlííí. Já sám jsem se zamiloval už nejmíň desetkrrrát. Uvidíme, co se s tím dá dělat. Chvíli počkej.“
Nevím, jestli to byl větší zážitek pro děti nebo pro nás.
Třída Štěňátek sledovala obrázky na tabuli opravdu pozorně, i když ke konci pohádky už trošku ševelila. Při zpětné „kontrole“ jsme však zjistily, že děti pozor dávaly. Pamatovaly si jména kočičích hrdinů a na obrázky reagovaly opravdu živě. Za největšího rušiče a Kazisvěta byla moje dvouletá Klo. Absolvovala čtení ve školce s námi a zhruba uprostřed pohádky zcela prozaicky dostala hlad a začala chroupat křupky.
A jaká je naše vize, pokud jde o připravovanou knížku?
Protože pohádky zdaleka nejsou jen pro kočičí uši, chceme je vyprávět všem od 4 do 104 let s chutí naslouchat. Rády bychom, aby slovo a výtvarná část byly v knížce v rovnováze a aby se obě složky navzájem doplňovaly. Žádná dvoustrana nebude ryze textová.
Malé děti se hodně orientují podle obrázků a podle obrázků si také pohádky ke čtení vybírají. Při čtení nahlas navíc rády sledují stránky v knize společně s tím, kdo předčítá. A to jsme si ve školce celkem jasně potvrdily.
Teď už zbývá „jen“ dopsat další pohádky, namalovat k nim desítky nových ilustrací, přidat trochu mouder a postřehů o kočkách, získat pro náš nápad nakladatele či mecenáše a nakonec se radovat z nové knihy.
Simona Polcarová
