„Ammon je Bůh! prohlásila kamarádka, když jsme po vysilujícím dni stráveném na výstavě koček a psů na brněnském výstavišti v roce 2004 dorazily ke mně domů. Stále jsem nemohla uvěřit, že jsem si ho vzala, že je můj, že jsem porušila všechna předsevzetí, jak si zodpovědně pořídit kočku. Velmi záhy mi došlo, že to byl nejlepší kup mého života. Malinké bílé stvoření s obrovskýma ušima, které mi únavou usínalo v náručí, se jmenuje Ammon Bananmahi Godsend MariOri*UA a ve skutečnosti je to tonkinský kocour, směs siamské a barmské kočky, vypadá skoro jako původní siamky a jen oči má zelené.
Doma se okamžitě zorientoval, s ničím neměl problém a jeho celoživotní prioritou bylo být mi co nejblíž. První noc mě překvapila. Koťátko ve velikosti většího potkana se usídlilo u mé hlavy a ráno jsme se probudili v objetí. Prý tak kočky zpočátku spávají a asi v jednom roce se přestěhují do nohou postele nebo někam jinam. Ami mě objímal noc co noc po celý život. Strávili jsme spolu téměř 20 let.
Říkali jsme mu švihák lázeňský. Štíhlý, elegantní, s jasným a přímým pohledem, mohutnými packami na dlouhých nohou a elegantní chůzí. Byl velmi upovídaný, ale jako hlavní komunikační nástroj používal kousání. Repertoár měl velmi široký – od lehkého stisku, který říkal Všímej si mě a pojď si hrát – až k hodně bolestivému, jímž důrazně vyjadřoval svoji nespokojenost. Převážně návštěvě, která u nás byla moc dlouho. Také nekompromisně nesnášel kočky, což mě zpočátku trochu zaskočilo.
Za ty roky máme spoustu zážitků. Vzpomínám na divoký výraz očí, když poprvé ulovil plyšáka, který byl větší než on a kterého mi pyšně přinesl. S mým partnerem trávili dlouhé hodiny aportováním. Ami donesl hračku, položil mu ji k nohám, a když David chvíli neházel, jak jinak, kousl ho do kotníku. Ode mě zase vyžadoval hru na strašení ve vaně, kdy vrcholem bylo šťastné kočičí štronzo. Vzpomínám na zájem, se nímž si prohlížel každou výstavu a památku, kterou jsme navštívili, i na to, jak způsobně vydržel sedět v kavárně, až se ostatní hosté divili. Ami totiž všude cestoval s námi. Promítl se i do mých obrazů, několikrát jsem malovala přímo jeho a téměř všechny moje „ZeMěKočky” mají větší uši… Navždy se nám usadil v srdci. Ami už není. Už se nepřitulí. Ta nezvratnost je bolestná.
Kočky mě provázely odmala, ale teprve ve 24 letech jsem si pořídila svého prvního kocoura. Šedý peršan s krásným pršáčkem, se kterým byla legrace. V jeho devíti letech jsem ho musela nechat uspat, nemoc propukla nečekaně rychle. Jmenoval se Šimon a měla jsem pocit, že ho nikdy nikdo nemůže nahradit. Vydržela jsem asi 3 měsíce a do mého života vstoupil Ammon. Byl úplně jiný. Strávili jsme spolu 19 let, 6 měsíců a 9 dnů, naše pouto se každým dnem více a více prohlubovalo, rozuměli jsme si doslova beze slov. Poslední měsíc byl velmi intenzivní, stejně tak rozloučení. Usnul začátkem tohoto roku v mém náručí, za asistence veterinářky. Doma, milovaný… Říkala jsem si, že až jednou odejde, nebudu otálet a nového kocoura si pořídíme hned. Ale nakonec je to jinak, tentokrát jsme vše naplánovali a čekáme. Ammon by 23. března 2024 oslavil 20. narozeniny, Chagall se narodil o den později. No, není to zázrak?
Jsem přesvědčená, že pořídit si kočku je jedno z nejlepších rozhodnutí, které můžeme udělat. Bohužel její život je kratší než náš a odchod neseme těžce, ať už byla společně strávená doba jakkoli dlouhá. A ještě ke všemu často trpíme i během jejího života, když se zatoužíme pochlubit, jak je vyjímečná, jak moc nás má ráda, jaké skvělé hry hrajeme, jaké máme rituály… A tak si navzájem ukazujeme fotky a snažíme se tomu druhému sdělit nesdělitelné.
Proč to všechno píšu? Když si pořídíme kočku, tak bychom jí měli věnovat co nejvíce času a pozornosti. Tak, jak bychom si to přáli my, kdyby se obrátily role. Odměnou je kočičí láska. Tu si musíme zasloužit, nelze si ji jakkoli vynutit, a když to klapne, tak je nekonečná.
.r.
5/2024
p.s.: Chagall je můj vysněný orientální kluk z chovatelské stanice Simon*CZ. Majitelka je kamarádka, bydlí ve stejném městě, ale hlavně se jako jedna z prvních se svými kočkami začala věnovat felinoterapii. Ráda bych se k ní připojila, vše se naučila a rozšířila tak své kočičí aktivity.
p.p.s.: Moc a moc děkuji za dlouhodobou spolupráci Zdeňku Gorgoňovi, šéfredaktorovi časopisu Naše kočky. Tento text byl publikovaný v čísle 7/2024 s názvem: Když to klapne, je kočičí láska nekonečná.
p.p.p.s.: Chagall je skvělý, ale to až příště…
